21.02.2010 09:01

Flyballový turnaj 24.6.2007

Flyballový turnaj 24.6.2007 Praha – Letňany

aneb

Jak to vidí „fotograf“ :)

    Crrr.. „Co to je?“, říkám si ještě v polospánku, „že by budík?“
„Ale vždyť je teprve 6:30 a ještě k tomu neděle... proboha, proč jsem si ho nařídila na tak brzkou ranní hodinu? „ Po chvilce mi to dochází, je to jasný, dneska přece jedeme do Letňan na naše první flyballové závody. Já, jelikož mí psíci zatím rozhodně nesplňují závodní kvality, jedu jako týmový fotograf.

    K Lůce, kde je v sedm sraz, dojíždím se slepenýma očima, ještě, že řídí mamča... :), vystoupím z auta a mamka odjíždí dosnít mým odvozem přerušené sny. V tom se z domu u Kubíků&Nováků vyřítí jako vždy energická Lucka se svým tatínkem a už „lifrujeme“ věci do auta, dokonce jsem dostala i vlastní campingovou židličku - to oceňuji až mnohem později, nicméně, díky Luci!!! Ještě nabrat naftu a můžeme vyrazit.


    Zhruba za hodinku jsme na místě, tady bych chtěla poděkovat obětavému tatínkovi Lucky – panu Novákovi, díky kterému jsme našli tu správnou cestu, ten správný cvičák a dokonce i vystihl čas, kdy přesně mi zapnout foukající klimatizaci do obličeje, abych nemusela tahat „blinkací pytlík“ :) mockrát díky !

    Na cvičáku už to žije, překážky jsou připraveny, i ta podivná bílá věc s barevnými světýlky (když už jsem na to dobrých deset minut zírala a marně se snažila přijít na to, k čemu to slouží, Lucka se slitovala a vysvětlila mi, že to rozhodně není efektivní osvětlení pro doladění sportovních okamžiků, nýbrž tzv. EJS (Electronic Judging System) – fajn, už nejsem za blbce, alespoň pro tentokrát).

    Poté co dostavíme naše stanoviště (velký bílý zahradní altán i s bočními okýnky) se začíná závodit. Vím, že přijde moje chvíle a tak se snažím „naladit“ půjčený foťák Lumix, který fotí, dle reklamy, ikdyž vás někdo drží jen za nohy visíc z divadelních balkónů, tudíž si myslím, že perfektně zaostřuje pohyb, opak je pravdou a nastavení SLOW (sakra, kterej blb to tak přednastavil) se mi nepodaří přepnout. Nezbývá mi nic jiného, než jít vyžebrat foťák k Janě a doufat, že pochopím, jak se s ním fotí.

    Nečekaně chápu a vrhám se zaznamenávat náš první rozběh (závodí tým dvojic, naše slavné a vyhlášené Duo Egon alias foxíci Getynka a Jim). Slavíme první úspěch, nikdo nikoho nezakousl... Jim se šel jen podívat do dráhy k soupeřům a Getynka běžela vzorně. Pár fotek se i přes uklidňování nervózní nabíječky Lucky povedlo (obdivuji jí, já bych si tam nestoupla ani za nic).

    Chvíli poté závodí náš A-team ve složení Jimm (kokršpaněl) + Amy (výmarský ohař) + Arčík (border collie) + Lusy (labrador). Arčík bohužel obíhá překážky cestou zpět, takže se nám zatím moc nedaří.

    Kolem 13. hodiny přichází první kolo únavy, bolí mě nohy, začínám se zamilovávat do své campingové židličky, také začíná být velké horko.

    Po skončení „dopoledních“ rozběhů, kdy běhal každý s každým, se sestavuje pavouk, který už je na vyřazování. Dostávám do ruky kameru, Iva mi radí, že tma na displeji, kvůli které se mi nedaří najít žádný objekt, signalizuje zavřené víčko na kameře, radši mi ho i odstraní, nepřipadám si jako totální idiot, vůbec ne :). Takže ještě před chvílí rozbitá kamera již zázračně funguje a nastupuje náš A-team.

    Arčík si to rozmyslel a běhá výborně, jako opravdová bordeří střela, no a tak náš tým poprvé vyhrává. No, možná také díky zmatkům se střídáním ve vedlejším družstvu a taky proto, že jim ten malý bílý pejsek odmítá běžet... nicméně první vítězství je naše...jupí...

    V týmu dvojic – duu Egon si Gety s Jimem vyměnili role, takže mezitím, co Jim se soustředí jen a pouze na míček a překážky, tak druhou soutěžící dvojici navštěvuje Getyka... Jak správně poznamenává nějaká paní z publika... „no jo, foxíci :)“

    Odpoledne se chýlí ke konci a A-team vyhrává co může, je to až neuvěřitelné... i mě se povedlo pár docela pěkných akčních fotek, jen už je na všech znát obrovská únava, podpořená i faktem, že v místní kantýně už není nic k jídlu (objednané toasty ten milý pán prodal někomu jinému, prý jsme dlouho nešli, to je divný, když jsme zrovna běželi, a další už samozřejmě nemá), dávám si klobásu, kterou „smaží“ ve fritéze, snažím se přesvědčit sama sebe, že to co plave v hořčici není mastnota z té mé uzeniny a tudíž mi těžko nebude.

Těžko mi je... už jsem říkala, jak miluji svou campingovou židličku?

    Poté kdosi zjišťuje, že nejhůř skončíme druhý... to je snad sen, tak skvělý výsledek nikdo z nás po tak chaotických začátcích nečekal.

    Máme před sebou finálový běh...kromě Jimma a Lusy (ti ty tenisáky prostě k smrti milují) nemá žádný z psíků již chuť donést v hubě to žluté koulivé cosi a tak závod trošku bojkotují, bojovnice Amy je trošku zmatená, o Arčíkovi nemluvě, tenisák pouští pár metrů za boxem, přičemž překážky zpět opět míjí... upřímně řečeno, ani se jim nedivím, mají můj hluboký obdiv, že vydrželi tolik. Závody jsou opravdu dlouhé a snad nikdo, kromě Luďka, nemá už chuť opakovat finálový běh, vzhledem k tomu, že v rozbězích jsme soupeřící tým porazili.

    Konečně je vytoužený konec a čeká nás cesta domů. Balíme altán i mou milovanou campingovou židličku a čekáme na vyhlášení. Krásné druhé místo A-teamu a 5. místo Dua Egon si jisto jistě zaslouží naši patřičnou hrdost. Vyhráváme výborný malinový dortík, kterého se já po prvním kousnutí vzdávám... proč jsem si myslela, že se mnou tak fritovaná klobáska nic neudělá doteď nechápu...
    Vyrážíme na cestu k domovu, tam se busíkem dokodrcáme v deset hodin večer, zmůžu se jen na tichý pozdrav rodině a uléhám do postele... Byl to nádherný, ale velmi náročný den, díky campingová židličko... :)

—————

Zpět